it feels weird to be alive

31. july 2016 at 23:36
až přijde konec naposledy nasadim korunu..

jsem smutná, histerická a taky se hrozně rychle naštvu. ale pořád jsem schopná se omluvit. teda.. jenom když se naseru neoprávněně a hlavně mě k tomu většinou stejně dokope adolf. díky ti, drahá (a ještě milion srdíček k tomu). proč jsem smutná a nasraná a histerická? protože miluju a miluju víc. protože se nám společenej čas krátí a v blízký době se stejně tak jako tak budeme muset rozloučit i když nebudeme třeba chtít a pak budu zase sedět v koutě postele, zabalená do peřiny a z očí mi potečou proudy slz a v mý hlavě bude jenom jedno jméno a jenom to, že to vlastně skončilo, protože udržovat vztah na dálku nemá smysl. taky mám strach z toho, že z toho všeho smutku, kterej přijde, zase přestanu jíst a budu blbnout. ale snad už nejsem tak labilní jako dřív.

- jak jsme ti s vysokoškolákem připadali?
+ jako když spolu jste, ale nedokážete si to ani jeden přiznat..

byli jsme teď na jednu noc v kempu za kamarádama, který tam jeli o den dřív než my. (po)hádali jsme se a tak a pak jsme se večer ožrali a já se šla koupat nahá do Slap. no.. a pak jsme si zapíchali ve stanu. proč vám to říkám? asi mám potřebu ventilovat všechno, co se mi honí v hlavě. zase to bude zmatený. všechno je v píči. úplně v prdeli. nemůžu dál, ale on je pro mě neodolatejnej. když ho vidím, nejradši bych ho opíchala na místě. (vlastně tohle pociťuju i ke kolegovi, se kterým se teď bavím mnohem víc než dřív a kterej mi složil poklonu když jsem byla nenamalovaná.. ups..) je pro mě hrozně těžký pomyslet na to, že v září se mi to všechno rozplyne a zůstanou mi jen oči pro pláč a pak taky ta vysokoškolákova zelená tečka u jména na facebooku a já budu čekat a nedočkám se a pak budu brečet adolfovi na rameni, že jsem v prdeli, že jsem v píči a že tohle nezvládnu. nezvládnu. bude to pro mě hrozně hard, ale budu to muset překousnout.
je ode mě možná trochu zlý, když si přeju, aby ho vylili ze školy a aby se ke mně vrátil zpátky do Prahy, ale jsem v tomhle ohledu sobec. zamilovanej až po uši.

miluju. ale miluju víc a nemůžu mu to říct. milovat je těžký. milovat je na hovno. milovat bolí.

omílám to samý pořád dokola, musí vás to srát, ale já to ze sebe potřebuju dostat. nemám teď totiž jiný přání než být s ním, nebo mu moct aspoň zavolat. nemůžu ani jedno. je na nějakým english campu a už mají večerku. je to sračka, ale je to tak.


chce se mi hrozně spát, ale usínat sama je těžký. často si představuju, jak ležíme vedle sebe a ty se jen přitulíš a obejmeš mě, pak mi dáš pusu na čelo a řekneš dobrou noc, ať se ti něco krásnýho zdá. a pak usneme, ve společným objetí. spokojení.
taky často myslím na to, jaký by to bylo, kdybychom spolu bydleli. bylo by to skvělý a zároveň hrozný, protože se tak často nasírám kvůli sračkám a ty ty věci prostě neřešíš, protože seš takovej. a taky bych si nemohla psát deníček, to by bylo zase utrpení pro mě. taky bychom neměli žádný zvíře, který chci já, ale měli bychom jenom želvu nebo rybičky. nic na mazlení.
nikomu nepřeju to, co teď právě cítím a to, co teď zároveň s těma pocitama zažívám, nikomu nepřeju cejtit bezmoc a utápět se ve smutku a sračkách jenom proto, že váš milovanej protějšek na vás tak řka sere. že se ani neozve, když to slíbí. tohle zní jako sračka, ona je to sračka.


láska je kurva. kurva prodejná. a tenhle článek stál za hovno.
 

it's making me insane

22. june 2016 at 22:52
nech ho už být, jen ti ubližuje!

poslední cigareta z krabičky je asi stejně sama jako já. nebo nejsem sama? nebo jsi tu pro mě? proč to děláš? zničte někdo tuhle bolest a tohle utrpení. občas se ozveš a občas ne, občas plánuješ a pak se neznáme, o víkendu máme jet na výlet, nemyslím si, že to vyjde, že pro mě přijedeš a pojedem. je mi jedno kam, hlavně s tebou. do píči, co se to děje?

i won't give up on us.

stejně nechápu, proč mě to pořád tak dostává, proč pro tebe mám pořád slabost a proč stejně vždycky podlehnu. na jednu stranu už jsem to dávno vzdala a smířila se s tím, co jsi za kreténa, ale moje druhý a naivnější já pořád věří a nevzdává to, drží se vidiny šťastnejch zejtřků jako klíště, ale začíná tušit. nechápu, co se se mnou děje. cítím nostalgii a poslouchám svoje milovaný interprety, za který se z nějakýho důvodu stydím. máte to taky tak? posloucháte ty písničky, ke kterým si i po těch letech pamatujete text a říkáte si, jak je to možný, že to v tý hlavě pořád máte. já jsem konečně našla spřízněnou duši na debatování o tajemstvích, která se týkají hudby. (hrozně ti děkuju, Adolfku)

melu pátý přes devátý a mám chuť na alkohol, protože alkohol je metla lidstva. nedávám smysl, jako obyčejně. mám teď před sebou dost akcí a dost akcí, na kterých bude i vysokoškolák. nechce se mi nikam, kde bude. ne proto, že by se ke mně teď choval pěkně, ale proto, že vím, jak to skončí. zašukáme si a pak se nebudeme znát. asi to tak má být.

pořád si říkám, že se třeba časem zlepším a nebudu tolik hádavá a uráženlivá a vůbec, že nebudu často protivná a že budu spokojená. pořád doufám v to, že se to všechno jednou zlepší, ale po pravdě? už nemůžu. je toho na mě moc. potřebovala bych být jako auto, rozbitou část prostě vyměnit a pak šlapat zase jako hodinky.

alive or just breathing?

7. june 2016 at 22:07 | ona.
Ja už nemám čo stratiť, život je ako kruh.

Každej den si říkám, že to bude dobrý, ale každej den mě to dohoní, dostane a já spadnu zase o kousek níž. Ptám se sama sebe proč, ale nenacházím odpověď, která by mě dostatečně uspokojila. Nevím, co se se mnou děje, ale jsem ztracená. Nevyznám se. Chybí mi on a občas si říkám, proč. Proč, když ho nezajímám, když se neozve jak je týden dlouhý. A pak si vyčítám, že myslím na kolegu, když teoreticky bych neměla, ale nic není oficiální a vysokoškolák vlastně není můj kluk.

¬ Kdybys tu byl se mnou, byla bych hrozně spokojená.
- Nebo uspokojená?

Ztrácíte se? Já taky. Mám srdce rozlámaný na milion kousků a ještě před nedávnem jsem nevěděla, kdy jsem naposledy brečela kvůli chlapci. Pak to přišlo, všechno mě začalo fackovat a začalo se všechno srát, dosrávat a šlo to do prdele. Včera jsem se dozvěděla, že kolega si myslel, že mi je šestnáct. Proto jsem pro něj asi byla nezajímavý vyrušení z pracovního procesu na krátkejch schůzečkách na cigáro.
Chyběl vám někdy někdo, kdo vám nikdy vlastně pořádně nepatřil? Mě jo. Nepřeju vám to. Nepřeju vám nikomu to, čím jsem si procházela (a pořád procházím) poslední rok. Je to utrpení. Je to užírající. Je to příšerný. Nechci. Už nechci nic. Jenom někoho, komu se schoulím do náruče a budu usínat za zvuku jeho hlasu a nechám se ukolíbat jeho vůní.

Cítila jsem jeho cigaretovej dech s příměsí alkoholu a podlehla jsem.

Protože není nic těžšího než to, když vám všichni říkaj že za to nestojí, nebo že jste jen náplast na bolavý srdce a nebo vám všechny chytrý hlavy radí, abyste se netrápili a nechali ho/je jít. Nic takovýho nejde. Čím víc lidí bude říkat, že ho máte nechat být, tím to bude horší. Nic vás (mě) nenakopne (už mě nenakopneš ani ty, Adolfku - vím, že to čteš).

pane, tahle slečna je tak ztracená, že ani vy ji nenajdete. nikdo ji nikdy nenajde. jenom ten její princ na bílym koni. to po něm pořád tak sní. prej bude mít krásný oči, ve kterejch se utopíte a bude vysokej a milující. on ji najde. nechcete vlastně být vy tím jejím princem? byla by šťastná, to je jediná věc, na kterou myslim pokaždý, když ji vidim. chci, aby byla konečně šťastná a chodila si ke mně ty řezaný květiny kupovat s úsměvem na tváři.

Výmluvou na tohle všechno jsou rodiče, kteří se před rokem rozešli a taky to, že jste unavení. Pomůže na tohle něco? Protože nic nefunguje.

pojedeme spolu do Norska na polární zář někdy, slibuju.

Sedím v koutě postele, objímám si kolena a z očí mi tečou slzy. Myslím na to, jak se vysokoškolák neozývá, na to, jak na mě kolega zapomenul s kávou a taky na to, že vlastně tihle dva chlapi mi nikdy nepatřili. Ani trochu. Do vysokoškoláka jsem asi byla zamilovaná, touha po něm byla tak silná, že jsem kolikrát byla nepříčetná a když se dostal na vejšku, tak jsem to obrečela. Taky přemýšlím nad kolegou, kterýho znám pár měsíců a během těch pár měsíců jsme se dostali do fáze, kdy si jeden z druhýho děláme srandu a řekněme, že jsme se jeden před druhým přestali trochu stydět, ale když zazdil (a stále zazdívá) to kafe, na který jsme měli jít, tím mě dostal. Do kolen. Zase o schůdek dolů. Byl totiž pro mě to jediný vysvobození od myšlenek na vysokoškoláka, kterej mě trápil kurevsky moc. kurva.

Jsem v tomhle kraťoučkým článku asi hodně zmatená, mluvím o tom samým a nejsem moc sprostá, ale příště to bude lepší, slibuju.

pa